Ohřívá mne pocit plnoletosti

Být dospělý je úplně super. Člověk najednou zjistí, co to znamená platit za život. Obrazně i prakticky. Obrazně je to neodbytná nutnost se stále přesvědčovat, že to co dělám, jakou cestu jsem si zvolil, kde pracuju, kolik za to beru, že tyhle všechny věci jsou vlastně úplně v pohodě. Že je přece řeší všichni a že na ně přece každý musel najít nějakou odpověď, když kolem sebe vidím lidi, kteří si ten svůj život žijou. Prakticky si uvědomím, co znamená týden před výplatou.

Ve městě potkávám docela dost lidí, a když se snažím vytvářet si jejich anonymní příběhy, tak vždycky to začíná i končí s tím, že oni přece taky musí nebo museli řešit zásadní problém toho, jestli jejich vykročení do velkého života bez mamky je to správné. Má to dvě řešení. Zaprvé jsou konstantně v prdeli z toho, že mají na hovno život, málo peněz, hodně výdajů, už nechodí na party a už nedostávají prachy bez práce. Druhá možnost je spokojenost, protože ve světě něco znamenají, jsou spokojení se svým dílem a vnímají svůj smysl života. No a pak je něco mezi tím.

V obou případech visí ve vzduchu otázka  - co dál? Je to to, co jsem chtěl? Snil jsem  v šestnácti na střední o tom, že budu tady a budu vypadat takhle? Odpověď na tyto otázky není až tak důležitá.

Poslední dobou totiž začínám dost vnímat, jak důležitou složkou každodenní existence na světě je vnímání toho, co chci v životě dokázat. No a především, jak si za tím jdu.  Moje sny můžou být jakékoliv, ale to, jak se je (aspoň) snažím realizovat, je jediné důležité.

Dostal jsem se na úroveň, kdy bych mohl citovat Richarda Krajča nebo Billa Gatese, proto radši přidám trochu reálna.

Dospělácký život je radost. Je to zodpovědnost. Je to každodenní starost o přežití domácnosti. Je to neustálé přijímání kompromisů partnerského/single života. Vezmu si hypotéku? Koupím si bundu? Dám si ještě pivo, když jsou dvě ráno?

Miluju tyhle starosti, protože každá taková další otázka mě jenom přibližuje ke dvěma jednoduchým životním pravdám. Miluj svou ženu a žij spokojený život. V tom je, myslím, všechno. Miluju svou ženu, i když mi nevyprala fusekle? Supr. Chci si koupit do našeho bytu televizi, protože to tak má být? OK. Pořád ale takové problémy řeším s otravnou myšlenkou na předchozí dvě životní moudra.

Pokud vám ušla pointa tohoto článku, pokud jste nenašli recept na spokojený život, tak hledejte dál a klidně se mě na to zeptejte. Já jsem ho totiž (alespoň doufám) už našel.